Obrázek: Bring Me The Horizon Live [Cat Eye Photography]
Kdybys chtěl někdy prezentovat „hudební transformaci“ v rockové a metalové scéně, Bring Me The Horizon by se pravděpodobně objevili na většině tvých slidů. Britská kapela v čele s Oli Sykesem působí už více než 20 let; jejich debutové album Count Your Blessings (2006) letos slaví 20. výročí a k této příležitosti bude znovu vydáno. Tehdy kapela přinášela syrový deathcore, zatímco jejich nejnovější vydání ukazují zvuk, který do charakteristického balíčku BMTH dovedně kombinuje vlivy různých žánrů.
Po svých prvních živých vystoupeních v malých klubech svého rodného Sheffieldu a okolí nyní kapela ovládá některé z největších pódií na světě. Vyprodané arénové turné, headlinerové pozice na mezinárodních festivalech – Bring Me The Horizon už si prošli vším a přizpůsobili svou produkci svému neustále rostoucímu statusu. Letos budou headlinerem Nova Rock Festivalu v Rakousku a chystají se rozpálit Nickelsdorf.
Byla to neuvěřitelná cesta – poznamenaná jak vzestupy, tak pády. Podívali jsme se zblízka na vzestup britské kapely od klubových show k headlinerovému statusu.
Syrové začátky
Při pohledu zpět na raná léta Bring Me The Horizon je rychle jasné, jak daleko se dostali. Count Your Blessings bylo hlasité, chaotické, syrové a hluboce zakořeněné v deathcoru. Navzdory specifickému kouzlu žánru se britské kapele podařilo vybudovat loajální – byť jasně definovanou – fanouškovskou základnu.
Ale i s následným albem Suicide Season (2008) se ukázalo, že zůstat stát na místě pro BMTH nikdy nebude možností. První melodické prvky se začaly vkrádat do zvuku, aniž by se úplně opustila tvrdost. Tyto rané nahrávky také přinesly některé skutečné fanouškovské oblíbence. Písně jako „Pray for Plagues“, „Chelsea Smile“ a „Diamonds Aren’t Forever“ si dodnes nacházejí cestu do setlistů kapely – k potěšení dlouholetých fanoušků.
Experimenty a kritika fanoušků
Skutečný zlom nastal s albem There Is a Hell Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven Let’s Keep It a Secret. (2010). Zde se zvuk kapely stal mnohem vrstevnatějším a experimentálnějším. Byly zavedeny elektronické prvky, písně se staly rozsáhlejšími a celková atmosféra bohatší.
Byl to první velký krok k tomu, co by později definovalo evoluci kapely. Pro mnoho fanoušků to byl vzrušující vývoj – ale pro jiné to znamenalo začátek kritiky, a nebáli se ji vyjádřit.
Velká změna
Vydání alba Sempiternal (2013) je široce považováno za určující zlom v kariéře Bring Me The Horizon. Příchod klávesisty a producenta Jordana Fishe přinesl kapele zcela novou dynamiku. Elektronika, struktura a silnější zaměření na chytlavé melodie se dostaly do popředí – aniž by kapela zcela opustila své kořeny.
Písně jako „Can You Feel My Heart“ a „Sleepwalking“ otevřely dveře mnohem širšímu publiku a zpětně vzato tato éra představuje jeden z nejdůležitějších milníků v kariéře kapely.
Posun ve zvuku však rozdělil fanouškovskou základnu – a do jisté míry to platí dodnes. V podstatě existují dva tábory: ti, kteří byli u toho od začátku a spojují se pouze s raným materiálem kapely až po There Is A Hell…, a ti, kteří se více ztotožňují s rozmanitějším, uhlazenějším a ambicióznějším zvukem, který následoval.
Komerčně však čísla mluvila sama za sebe. Počínaje albem Sempiternal dosáhla kapela vyšších pozic v hitparádách a výrazně větších prodejních čísel než kdykoli předtím.
Stále výš a výš
Místo aby se však usadila v tomto úspěchu, kapela se neustále posouvala vpřed. That’s the Spirit (2015) se posunulo ještě dál od metalcoru, směřovalo více k alternativnímu rocku a obrovským melodiím. V tomto okamžiku se stalo jasným: Bring Me The Horizon už nechtěli být jen součástí scény – chtěli ji překročit.
Dodnes zůstává toto album komerčně nejúspěšnějším dlouhohrajícím počinem kapely.
S albem amo (2019) kapela ještě více rozšířila svůj zvukový rozsah – a když říkáme „širší“, myslíme to vážně. Z hlediska zvuku se amo v diskografii kapely ostře vymyká. Pop, elektronické vlivy a experimentální struktury skladeb posunuly BMTH na území, které by od nich na začátku kariéry málokdo očekával.
Ne každá píseň se líbila každému fanouškovi, ale jedna věc se stala křišťálově jasnou: kapela neměla zájem být zaškatulkovaná do jednoho žánru.
Zároveň jejich živá vystoupení nadále rostla. Malé kluby se staly arénami, arény se staly obrovskými festivalovými pódiemi. Dnes jsou Bring Me The Horizon jednou z mála kapel schopných ovládat davy čítající stovky tisíc – což dokázali loni na Rock am Ring a Rock im Park a očekává se, že to letos znovu dokážou na Nova Rocku.
A dělají to se zvukem, který je stvořený přesně pro tyto rozměry.
Na vrcholu?
Jejich nejnovější vydání – dosud vydané dvě části série Post Human – působí jako vyvrcholení všech fází, kterými kapela prošla. Tvrdost, melodie, elektronika, experimentování – vše má své místo.
Cesta k tomuto bodu nebyla vždy přímočará a rozhodně nebyla bez kontroverzí. Ale právě tato cesta kapelu formovala.
Co zůstává, je úroveň uměleckého vývoje, která je na scéně téměř bezkonkurenční. Bring Me The Horizon se nikdy nespoléhali na myšlenku, že to, co fungovalo jednou, bude fungovat navždy. Místo toho se znovu a znovu objevovali – a tím si upevnili své místo na samotném vrcholu.
